Počátkem července jsem již počtvrté přijel na Šumavu za svým dobrým kamarádem a výborným fotografem (hlavně šumavské přírody) Pavlem Bačem abych tam s rodinnou a několika přáteli strávil týden volna. Jak už to tak bývá na mých dovolených vstávám kolem 6 hodiny ranní (někdy i dříve) a vyrážím za focením. Když se pak kolem deváté vracím na chalupu přidávám se k právě snídající rodince. Pro mne ideální dovolená.
Nebylo tomu jinak i první den přestože se večer po příjezdu u ohně sedělo dlouho do půlnoci a medovinou a pivem se nešetřilo. Pavlovi jsem již několikrát slíbil, že spolu dáme jeřábky a tak jsem chtěl ověřit jak to letos vypadá v lese nad chalupou a jestli by byla šance. Bylo krátce po šesté a já vyrážel s foťákem přes rameno a maskovací sítí směrem k místu kde jsem loni viděl párek jeřábků a kde již byli vícekrát spatřeni.
Cesta šumavským ránem byla poetická a zhruba po deseti minutách jsem došel na lesní rozcestí kde jsme jeřábky spatřili a také slyšeli loni naposledy. Zalezl jsem si na okraji cesty mezi popadané větve a přes ně hodil maskovací síť. Zalehl jsem a zaposlouchal jsem se do probuzeného rána. Z lesa se ozývalo spousta zvuků, ale žádný neodpovídal pískání jeřábka. Je fakt, že jarní tok je už dávno za nimi a v tuto dobu by už mohli vodit mladé a hlasové projevy nebudou tak časté. Když už jsem jen ležel opřený o kmen stromu s rukami za hlavou a přemýšlel, že se vrátím na chalupu a dám si nějakou dobrou snídani ozvalo se z protějšího smrkového lesa krátké zapískání. Cuklo to ve mně a zpozorněl jsem. V první chvíli mi problesklo hlavou – jeřábek!
Hned jsem ale začal uvažovat, že to písknutí nebylo až tak stejné, chybělo tam takové to trylkování a bylo to více monotóní a tak jsem začal uvažovat, že to bude asi něco jiného. Po chvíli se toto písknutí začalo opakovat a začalo mi svítat. Připomnělo mi to únorové a březnové večery kdy objíždím beskydské kopce a poslouchám toky puštíků a sýců a příležitostně také jedné malé sovičky kulíška nejmenšího.
Jelikož jsem se již stejně chystal odejít sebral jsem maskovací síť a foťák a pomalými kroky se přibližoval k lesu odkud jsem slyšel pískání. Když jsem vešel mezi stromy na chvíli jsem se zastavil a zaposlouchal odkud zvuk vychází. Bylo to snad jen dva metry přede mnou na vysokém smrku a můj předpoklad se potvrdil. Byl to on, kulíšek nejmenší. Seděl tam asi ve 4m výšce a za občasného písknutí mne pomalu sledoval. Pomalu jsem zvedl foťák a zamířil. I při vysokém ISO mi čas vycházel neudržitelně (kolem 1/20) a tak jsem jen asi dvakrát cvakl a chvíli jen tak tuto malou sovičku zpovzdálí pozoroval. Neuběhly snad ani dvě minuty a uslyšel jsem další písknutí o pár metrů dál a hned na to kousek za mnou. Není tu jen jeden je jich tu více. Občas narazím u nás v Beskydech na malé puštíky, ale tady byla celá kulíščí rodinka. Po chvíli jsem identifikoval 4-5 mladých ozývajících se v okruhu cca 15m. Byly to kontaktní hlasy mladých, kteří tak identifikují svou pozici pro staré, aby věděli kam jim mají donést potravu.
Pomalu jsem z lesa vycouval a rychlými kroky se vracel na chalupu, abych Pavlovi a Ondrovi poreferoval na co jsem místo jeřábků narazil. Na chalupě byl jen Pavel (Ondra právě někde lovil nějakou vzácnou orchidej) a po krátké rozpravě jsme se rozhodli na ono místo ještě rychle vrátit se stativy a zkusit pár záběrů.
Po návratu na místo jsme našli celou rodinku na stejném místě a asi třikrát jsme byli svědky toho jak staří přilétli s nějakou potravou. V tom okamžiku se začalo ozývat ze všech koutů intenzívní pískání a mladí kulíšci se začali přepískávat, aby staří přilétli právě k nim. V jednom okamžiku nastala asi 15m před námi mela a skrze větve jsem i zahlédl jak se dva mladí perou o stejní sousto. Na focení to bylo daleko, ale i přesto se nám pár záběrů povedlo a potom jsme se zase pomalu z lesa vypařili. Nejraději mám asi fotku kdy starý kulíšek sedí v průhledu mezi větvemi mladého smrku a drží v pařátech malého hlodavce (nejspíše hraboše).
Hned první den dovolené a mám za sebou asi ten nejsilnější zážitek, tohle už nic jistě nepřekoná.
Druhý den ráno jsme se ještě společně s Ondrou zašli podívat na stejné místo jestli je rodinka stále pohromadě. Byli tam, ale už více rozlétlí po okolí a ještě výše ve větvích. Další dny jsem je již nerušil a jen když jsem šel odpoledne na procházku s dětmi do lesa jsem v tom místě natahoval uši abych si ověřil, že tam ještě jsou. Pokaždé jsem alespoň jedno písknutí slyšel, ale bylo to každým dnem dál a dál.
Byl poslední den dovolené a já přemýšlel jak se s kulíšky symbolicky rozloučit. Vzpomněl jsem si jak mi Pavel vyprávěl o zvycích indiánského kmene Ojibwejů, kteří když si něco z lesa vzali, zanechali tam jako poděkování nějaké platidlo a to minci nebo kousek tabáku. Vzal jsem tedy kousek tabáku a zaběhl do lesa na místo kde jsem kulíška uviděl poprvé a tabák položil na velký kámen. V duchu jsem poděkoval, že nám bylo dovoleno vzít si z přírody pár fotek těchto nádherných soviček a popřál jsem jim úspěšný start do sovího života.
Trocha teorie:
Kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum)
Jde o nejmenší evropskou sovičku o velikosti cca 16,5 cm s rozpětím křídel 34-45 cm. Váha u samce se pohybuje kolem 60g u samice cca 75g. Hnízdí v dubnu až květenu. Ve snůšce je 4-8 vajec, inkubace 28-29 dní, vyvádění po cca 30 dnech. Následujících cca 21 dní jsou mláďata ještě dokrmována rodiči.
U kulíška můžeme rozeznat více hlasových projevů
- monotóní pískání
- znepokojení poblíž hnízda
- vzrušení samce
- na podzim vyhánění mladých z revíru
- v březnu ohraničení hnízdního území
- pískání samice na hnízdě
- písklavé hlasy mláďat – kontaktní hlasy
Kulíšek nejmenší a Beskydy
V Beskydech jde o mnohem vzácnějšího obyvatele než třeba na Šumavě. Hnízdí ve starých jehličnatých a smíšených lesích vyšších poloh. Osobně jsem hnízdění ještě nezaznamenal.