Před desátou hodinou se intenzita výrazně zvýšila a tak jsme se vydali k lesu abychom byli tomuto obřadu blíže. Po cestě jsme dali pár záběrů osvětlené krajiny měsíčním svitem s mlžkami v údolích a při tom poslouchali řev několika jelenů z okolních kopců. Byl to úžasný zážitek a ještě do jedné hodiny v noci jsme u burčáku vykládali na chatě a poslouchali vzdálené troubení.
Budík jsem si natočil před šestou hodinu, abych ještě za tmy doběhl na cestu s výhledem na palouk kde jsme večer slyšeli jelena. Když jsem se probudil uslyšel jsem jemné ťukání kapek na střechu chaty a bylo mi jasné, že přes noc se situace změnila a zřejmě je zataženo a podmínky na focení nebudou optimální. Pohled z okna potvrdil můj předpoklad, ale nedalo mi to a vyrazil jsem. Během pár minutek jsem byl na místě a hleděl přes údolí na protější louku. Nejdříve jsem uviděl dvě laně a za chvíli také uslyšel zatroubení. Statný jelen se hnal přes celou louky na laně a připadalo mi to jako by je zaháněl do lesa. Zřejmě už bylo po snídani a byl čas ztratit se v přilehlých houštinách. Udělal jsem rychle pár fotek, ale na tak velkou vzdálenost a špatné světelné podmínky v dešti to bylo jen opravdu dokumentačně.
Další dny počasí nebylo o moc lepší, ale jeleni troubili každý den ráno i večer. Někdy méně někdy více. Nejsilnější zážitek jsme měli asi v neděli v podvečer, když jsme se vydali na krátkou vycházku do blízkého lesa. Na vzdálené pasece jsme mezi stromy zahlédli statného jelena jak troubí do malého údolí. V úžasu jsme ho chvíli pozorovali a poslouchali jeho troubení. Půjčil jsem si od kamaráda Michala stativ a rychle udělal pár fotek na památku. Hlavně díky velké vzdálenosti a téměř žádnému světlu opět jen dokumentačního charakteru. Zážitek to byl ale nádherný a zvuk, který se nesl podvečerní Šumavou připomínal hlasy z jiných světů.
Letos jsem si v Beskydech jelení říje moc neužil, ale Šumava mi to tedy bohatě vynahradila.